Prožíváme období krize, které si vyžaduje pomoc každého z nás. Zdravotnická zařízení a také sociální služby potřebují dobrovolnickou pomoc, zejména kvůli nedostatku personálu, který je nyní extrémně vytížen. Petr Stoklasa a Vratislav Krejčíř, pirátští zastupitelé z Kroměříže se rozhodli také zapojit a věří, že dokážou společně inspirovat další. Přinášíme vám s nimi proto rozhovor, ve kterém nám řeknou, jak je těžké skloubit dvě naprosto odlišné práce a co si z této krize odnesou do budoucna.

Na úvod bych se vás zeptal, jak konkrétně jste se rozhodli do pomoci zapojit?

Petr Stoklasa: Jelikož mám vystudovanou střední zdravotnickou školu a také jsem diplomovaný zdravotnický záchranář, tak volba byla jasná. Rozhodl jsem se pomoci v Kroměřížské nemocnici, a to přímo na Covid JIP oddělení pro chirurgické pacienty. Napomáhám zde jako zdravotní sestra. Zrovna teď jsem se vrátil z noční služby.

Vratislav Krejčíř: Petr v tomto má určitě jiné možnosti díky svému zdravotnickému vzdělání. Já se svým ekonomickým vzděláním a také 20letou praxí ajťáka mám omezenou možnost. Ale i tak jde vždy najít nějaké uplatnění. Konkrétně já převážím covidové vzorky z odběrných míst, zásobuji materiálem odběrná místa a snad i šířím dobrou náladu. :-)

Jaký byl hybatel, který vás přesvědčil, že i vedle svého hlavního zaměstnání chcete pomáhat v Kroměřížské nemocnici?

PS: Již dlouho jsem přemýšlel, jak se zapojit, abych pomohl. Vše jsme probírali v rodině. Nechtěl jsem totiž jakkoliv ohrozit svou rodinu nebo své okolí, ale nakonec padlo, že buď se nakazím v Tescu nebo v nemocnici, a bylo rozhodnuto. Dalším hybatelem byla také velká podpora mého zaměstnavatele, který patří mezi nejvýznamnější české firmy v oblasti distribuce a logistiky ve zdravotnictví. Nastavil mou pracovní náplň takovým způsobem, že jsem se mohl do pomoci zapojit. A na vlastní kůži si tak vyzkoušet obě stránky naší práce a vize „Kde vaše poslání začíná, naše práce končí”.

VK: Jsem z povahy člověk, který se snaží všem a vždy pomáhat, cítil jsem potřebu pomoci i v této chvíli. Teď je to trochu jiné, jelikož mohu nakazit vedení radnice nebo svou rodinu. I přesto ale má vnitřní potřeba převažuje a má manželka mi řekla, zda to tak cítím, ať to určitě udělám. Sama by šla pomoci, kdyby se nestarala o naše dvě malé děti. Já jsem uvolněným politikem, starost a pomoc spoluobčanům mám vlastně v popisu práce. A dělám si tak trochu jako vždy srandu a když se mě někdo zeptá, odpovídám: „No stejně nám vyčítají, že je v Kroměříži moc místostarostů, jelikož jsem nejmladší, tak karta padla na mě”.

Popsali byste čtenářům svůj pracovní den?

PS: Práce v nemocnici má svůj řád, který funguje po celý den, ať se jedná o denní směnu či noční směnu. Každá trvá 12 hodin. U pacientů provádíme hygienu, aplikujeme různé druhy léků, inhalaci, měříme tělesné funkce, obsluhujeme monitory životních funkcí, infuzní pumpy, dýchací přístroje atd. Když mám denní službu, tak si beru ve své práci dovolenou. Pokud jsem po noční směně, tak si jdu někdy na 2 hodiny lehnout a pak mám home office. Ale někdy zkrátka musím rovnou naskočit do druhého vlaku a jet třeba na schůzku do některé nemocnice v mém regionu. Určité výkony nepočkají ani v době covidové.

VK: Můj celý pracovní den se odvíjí vždy od schůzek, pracovních sezení apod. Teď je to trochu omezené, většina probíhá online, což je určitě dobré i skrz riziko možné nákazy. V práci trávím většinou 8–14 hodin denně. Jedná se hlavně o psaní emailů, vyřizování telefonátů a přemýšlení ani nepočítám. Převážení vzorků a materiálů věnuji cca hodinu denně, přizpůsobuji si tomu i pracovní den. Jsem moc rád, že klapla taková forma pomoci a mohl jsem ji zařadit do svého běžného pracovního dne. Příjezdem domů ale práce nekončí, doma oblékám většinou ještě montérky a snažím se svépomocí rekonstruovat dům.

Denně jste v kontaktu se zdravotnickým personálem, jak oni tuto těžkou situaci zvládají?

PS: Lékaři, sestry, ošetřovatelky, uklízečky, zkrátka všechen personál v nemocnici pracuje na více než sto procent. Je velice dobrý pocit vidět na vlastní oči, že pacient je vždy na prvním místě, i když všichni pracují ve velmi ztížených podmínkách. Ono není jednoduché se denně několikrát převlékat z propocených věcí. Práce v ochranných pomůckách není také jednoduchá. Neustále dbát na hygienická pravidla, aby člověk nenakazil sám sebe nebo někoho dalšího. Jde vidět únava, ale na druhou stranu i úsměv na tváři a snaha být stále psychicky pozitivní. Je to zkrátka velká výzva pro všechny z nás.

VK: Já mám kontakt omezený, většinou potkávám pracovníky jen na odběrových místech. Jde na nich ale také vidět únava, už to trvá pro všechny příliš dlouho. Vždy když mě vidí, jde vidět za tím respirátorem a v očích úsměv, protože můj příchod pro ně znamená konec pracovního dne a mnohdy mi to i řeknou. Co vidím ale na fotografiích a televizních záběrech je neskutečné. Všem těmto lidem i těm, které potkávám já patří hluboká úcta, respekt a můj vděk. Je to nápor na všechny zdravotnické i nezdravotnické pracovníky.

Co si z této krize odnesete vy osobně do budoucna?

PS: Tak na prvním místě si odnesu nové zkušenosti. V nemocnici jsem nikdy nepracoval. Dále jsem zde potkal nové kamarády, protože to pracovní nasazení vás spojí. A poslední věc je pocit, že když je třeba, tak se lidé spojí a pomáhají, jak můžou. Nejsem totiž jediný dobrovolník. A každý den u dveří zazvoní někdo jiný a přinese něco pro celý personál. Jednou to jsou chlebíčky nebo oběd, jindy zase něco sladkého na zub.

VK: Jedno je jasné. Vidím, že v krizi poznáš přítele. V této chvíli se semkla velká část národa, mnoho lidí pomáhá, jak může a společně tuto krizi zvládáme. Možná je to chvíle, kdy se lidé a národ v sobě najde, změní způsob pohledu na život, na svůj volný čas a také na svobodu. Na to, že si budeme vážit daru života, lidí kolem sebe, své rodiny a maličkostí. Já už to tak vidím dlouho, ale vše tohle ve mně tyto věci umocňuje.

Jak se mohou do pomoci zapojit i ostatní?

PS: Neustále se hledají dobrovolníci na všechny pozice, stačí zkontaktovat nejbližší nemocnici či pracoviště v sociálních službách a oni všechny dobrovolníky s otevřenou náručí přijmou.

VK: Na stránkách města nebo červeného kříže je možnost se přihlásit do pečovatelského kurzu. Také v sociálních službách právě hledáme dobrovolníky na tyto pozice. Pokud by měl někdo zájem, pomohu mu najít uplatnění.

Co byste na závěr vzkázali našim čtenářům?

PS: Na závěr bych chtěl poděkovat všem, co se zapojili nebo zapojí jako dobrovolníci v jakémkoliv oboru zdravotnictví nebo sociálních službách. Každému, kdo cokoliv přinesl, aby těmto lidem zpříjemnil den. Chtěl bych také poprosit všechny občany, ať nevěří všemu, co se objeví v televizi či na sociálních sítích. Ať dodržují opatření, které se mají dodržovat. A pokud tomu nevěří tak, ať se zajdou podívat do nemocnice za lidmi, co vše prožívají na vlastní kůži. Věřím, že mnoho lidem by to otevřelo oči.

VK: Je mi jasné, že každý nemá možnost nebo čas pomoci. Co ale může udělat každý je snažit se chránit sebe, svou rodinu a ostatní respektováním opatření. Vím, že se to může zdát jako omezování svých svobod, ale je to ta nejmenší daň za ochranu našeho zdraví. To, že nám to vláda neosvětluje na základě dat a jeví se to jako příkazy tomu nepomáhá, tak jako ekonomická opatření, které ne vždy dávají smysl. Chránit sebe, své blízké i ostatní ale smysl má, protože se chceme určitě všichni ve zdraví co nejdříve nadechnout bez roušek, dát si společně sodovku nebo pivo na zahrádce. Že je to maličkost nebo hloupost? I tohle v případě nepříznivého vývoje pandemie nemusí být realitou. Je to na každém z nás. Prosím, buďme ohleduplní a vytrvalí.