Česko potřebuje nový impuls, aby se posunulo dopředu. Už v říjnu nás čekají volby do Poslanecké sněmovny, které rozhodnou o budoucnosti naší země. Piráti a Starostové vyslyšeli přání občanů po jejich vzájemné spolupráci a předvolebním spojení. A tak se vám představuje naše koalice. Dialogem o budoucnosti českého školství a životního prostředí to ale nekončí.

<h2>O VEDENÍ KANDIDÁTKY</h2>

Petr Gazdík: Z pozice bývalého starosty moc dobře znám tíhu zodpovědnosti při řešení různých problémů. Je to takový neviditelný batoh, který si stále nosíš sebou. Co pro Tebe znamená pozice lídra kandidátky?

František Elfmark: Znamená to především velkou zodpovědnost. Lídr vede celou kandidátku, je její tváří a tahounem. Do komunální politiky jsem vstoupil v šestatřiceti letech, jako mladý nezkušený junák, protože jsem byl přesvědčený o tom, že pokud chci něco změnit, musím proto něco udělat. A tak k tomu přistupuji stále, jako by to bylo poprvé, i když už mám za sebou zkušenosti jak z vyjednávání na radnici, a to jak ze strany koaliční, tak také té druhé, opoziční, ale rovněž z poslanecké sněmovny. To nejlepší z mé dosavadní sedmileté praxe bych rád zužitkoval právě ve vedení kandidátky. Proto jsem tuto výzvu rád přijal a věřím, že všem kolegům ve Zlínském kraji, kteří mi dali důvěru, dokážu svou pracovitostí a odhodláním, že jsem schopným lídrem s jasným celorepublikovým cílem: Stabilizovat naši politickou scénu, aby v ní vítězil zdravý rozum nad chaosem, pokora nad buranstvím, slušnost nad mocnářstvím a to ruku v ruce s Vámi, tedy naším spojencem STANem, se snad nakonec podaří. Věřím tomu.

Jaký byl Tvůj původní důvod, že ses odhodlal kandidovat?

Petr Gazdík: V Suché Lozi jsme před lety usilovali o postavení skautské chaty a k tomu jsme potřebovali podporu ze strany obce. Jeden z tehdejších zastupitelů mi poradil, ať kandidujeme ve volbách, a pokud uspějeme, můžeme si chatu prosadit. Tak jsme kandidovali – a volby jsme vyhráli. A ze mě se stal starosta, i když se přiznám, že jsem o tuto funkci neusiloval. Sluší se ještě říci, jak to dopadlo s tou chatou. Už deset let stojí, postavili jsme ji díky evropské dotaci. V pozici starosty mi posléze hodně pomohla zkušenost ze základní vojenská služby, kterou jsem absolvoval u hradní stráže v Praze. Fungovala tam velká šikana a nikdy nezapomenu na některé osmnáctileté hochy, kteří se nedokázali důstojně vyrovnat s faktem, že mají z titulu své hodnosti velkou moc nad jinými. Byla to pro mě velká zkušenost a vzpomněl jsem si na ní jak při nástupu do funkce starosty, tak do Poslanecké sněmovny. Čerpám z ní pokoru a k oběma funkcím jsem s pokorou přistupoval a přistupuji.

<h2>POLITICKÁ TÉMATA</h2>

František Elfmark: Jsi vystudovaný pedagog, na krajské úrovni jsi vedl školství. Hlavní oblast, ve které chceš na úrovni státu zúročit své zkušenosti je tedy jasná. Co chceš v českém školství změnit?

Petr Gazdík: Chci pomoci změnit české školství, posunout je směrem do našeho století. ho o sto let dopředu. Rád bych, aby naše školství podporovalo v dětech to, co jim jde, na co mají talent, místo toho, aby je trestalo za to, co neumí. Naše školství nepodporuje individuální talent. Uvedu příklad. Pokud je dítě výborné v matematice a třeba průměrné v dějepise, dozví se, že se má zlepšit v dějepise. Je tlačené do něčeho, k čemu nemá sklony a není podporované v tom, v čem vyniká. To je potřeba změnit. Ale změnit je potřeba celé české školství. Do prvních tříd nastupují nadšení prvňáčci, aby devátou třídu opouštěli demotivovaní žáci. To je špatně. Ví to děti, ví to rodiče, víme to my. Proto cChceme současný školství systém změnit Co vede vystudovaného ajťáka k tomu, že si v politice jako obor svého zájmu vybere životní prostředí?

František Elfmark: Mám za sebou jak střední, tak i vyšší odbornou školu zaměřenou na programování, optické sítě a informační technologie. Za mlada jsem skládal počítače a hltal každou IT novinku, která se v této oblasti objevila. Nebylo se čemu divit, vždyť technologie v 90. letech byly na vzestupu. Postupně jsem ale cítil, že to není ono. 0 a 1 jsou skvělá věc, ale nemůžu si na ně sáhnout. Jelikož jsem při škole programoval, začal jsem se postupně víc zajímat o kódování webových stránek a od toho již bylo kousek ke tvorbě grafiky. Potřeboval jsem prostě dělat něco kreativnějšího, hmatatelného.

Když člověk přepne do otevřeného módu, kde nic není nemožné, a popustí uzdu své fantazii a přirozené hravosti, začne mít spoustu nápadů. A jelikož se odmalička věnuji kutilství (máme doma tři dílny a tatínek mě naučil opravovat poškozené elektrospotřebiče apod.) a renovaci starých věcí, začal jsem myslet i na životní prostředí a věci kolem nás. Miluji práci se dřevem, nebo třeba s kůží.

Proto jsme si se ženou pořídili i chalupu se zahradou u lesa, kde veškeré práce děláme svépomocí. Je to naše vysněná oáza klidu, radosti a pohody. V okolí je nádherná příroda, která je balzámem na duši a musí být zachována i pro moje děti. Po tomhle uvědomění jsem se začal intenzivně zajímat o to, jak docílit zachování této přírody a zlepšení stavu všech složek životního prostředí pro další generace. Tento cíl považuji za tak zásadní, že jsem se mu začal věnovat na celostátní politické úrovni. V životě i v politice razím motto “Když se postaráme o přírodu, ona se postará o nás“.

<h2>ZE ŽIVOTA POLITIKA</h2>

František Elfmark: Jsi poslanec, a to dlouholetý. Jaká to je práce? Představy lidí jsou různé…

Petr Gazdík: Spousta lidí se domnívá, že poslanec jen sedí a hlasuje ve Sněmovně. Ve skutečnosti je to pouze desetina jeho skutečné práce, tedy, pokud ji dělá naplno a poctivě. Abyste mohli hlasovat o návrzích zákonů, musíte je znát. Seznámit se s nimi, pročíst je a připomínkovat. Musíte se také potkávat s lidmi, zastupujete přece v Poslanecké sněmovně jejich zájmy. A musíte také navštěvovat ministerstva, jednat o věcech, které chcete v zájmu lidí a této země prosadit. To vše je náročné, i časově, často pracuji i dvanáct hodin denně. O skutečné práci poslanců se ale moc neví. Stejné hodnocení veřejnosti tak může mít poslanec dobrý i poslanec, který svou práci zase tak moc vážně nebere.

Jak to vidíš ty?

František Elfmark: Slovní přestřelky, osočování a také obstrukce jsou v Poslanecké sněmovně na denním pořádku. Já jsem člověk, který má rád smích, a proto, když mám humoru málo, snažím se alespoň trochu zavtipkovat sám, člověk by si ze sebe měl udělat občas legraci. Na jednáních je toho veselého poskromnu a většinou se vede v diskusním vážnějším duchu. Řešíme koneckonců mnohdy závažná témata, která mají celospolečenský dopad, a to už není legrace. Práce poslance znamená být v jednom kole, hlasování ve Sněmovně se střídá s diskuzemi v odborných Výborech a v rámci poslaneckého klubu. Jelikož se snažím dělat informovaná rozhodnutí, mnoho času strávím také hovory s odborníky na různá témata. Abys to zvládl, musíš si najít rovinu, která ti sedí. Díky tomu, že jsem duší kreativec, který má dvě malé děti, tuto rovinu jsem si již našel.

<h2>STŘÍPKY ZE SOUKROMÍ</h2>

Petr Gazdík: Znám Tě jako člověka mnoha zájmů, od grafiky přes chalupaření, kutilství až k hraní na bicí. Co v tobě v současnosti nejvíce rezonuje?

František Elfmark: Snažím se vždy propojit všechny činnosti tak, aby se navzájem prolínala jak má práce, tak koníčky a zároveň se do toho všeho vtavila má životní filozofie. Dělám to tak odmalička a budu dělat pořád. Momentálně ve mně nejvíce rezonuje vše kolem životního prostředí a recyklace a renovace věcí. Tato oblast je přesnou ukázkou propojení, kdy otázky životního prostředí řeším od Poslanecké sněmovny přes komunál, v pracovním i soukromém životě, jednoduše pořád. Pokud řeším například odpady a jejich třídění, dělám osvětu mezi dětmi (i mezi svými) v MŠ a ZŠ, ve Sněmovně pracuji na zákonech, které se této problematiky týkají, nakóduji a spravuji web, kde dáváme aktuální informace, a když je třeba, navrhnu i grafický leták nebo vyfotím speciální fotografie. Vše se krásně prolíná a tak to přesně chci.

Jak to máš ty?

Petr Gazdík: Tak jako většinou mnou nejvíce rezonuje současnost. Společně s mou rodinou se těšíme na to, že nám vývoj koronavirové pandemie umožní být spolu, ale jinde než jen v našem domě. Že budeme moci cestovat, navštěvovat zajímavá místa, která nás lákají. U těch čtyř dětí bych se ještě zastavil, abych to trochu odlehčil. V Praze mě mají za exota a vždy, když se dozvědí, kolik mám dětí, se hned zeptají, s kolika ženami, protože poslanecká práce moc rodinnému životu nepřeje. Vždy s radostí odpovídám: s jednou, s mojí Evou!