Dotace. Neustále omílané zaklínadlo. Jedni příjemci bez nich nejsou schopni pomalu ani přežít, pro jiné představují jen milý bonus. Celkově ale přidělávají veřejnosti vrásky kvůli své časté netransparentnosti a lehké zneužitelnosti. Když z pohledu dotací vezmu v úvahu sílu dopravy a zemědělství, osobně řadím na třetí nejrizikovější místo pro “ulívání” peněz sport. Kolem pořádání jednorázových sportovních akcí i dlouhodobého vedení sportovních klubů a spolků se pohybuji dostatečně dlouho na to, abych mohl tvrdit, že systém rozdělování financí je v tomto segmentu slabý na transparentnost.

Stejně jako u kultury nebo oprav silnic se nikdy nedá zavděčit všem. Nemám proto přímo v úmyslu kritizovat kompetentní osoby, které rozhodují o tom, komu půjde kolik peněz. Jádro všech pochyb se ukrývá v otázce: Rozdělují peníze poctivě a rozumně? Zejména v zájmu těchto kompetentních lidí by mělo být, aby se přenastavil současný systém pro porcování financí. Problém tkví v tom, že momentálě nemáme dostatečná data k posouzení jejich rozhodnutí. Na webu krajského úřadu máme možnost nahlédnout do tabulek, které odhalují, kdo a na co peníze získal, kolik jich bylo a jak velký podíl z žádané částky představují. To je dobrý základ, nicméně tato holá čísla nám pouze říkají, KOLIK peněz žadatel dostal. Byl bych rád, abychom se z dokumentů dozvěděli i to, PROČ je to právě tolik. K dosavadním položkám by měl přibýt jmenovitý komentář jednotlivých lidí (z komise, rady...) vysvětlující, proč danému subjektu přisuzuje tu konkrétní dotaci. Pokud jsou s žádostmi tito lidé dobře seznámeni, nebude pro ně krátký komentář problém.

V kombinaci s předem jasně definovanými kritérii a procentuálním hodnocením u různých parametrů (máme u Pirátů dlouhodobě a spolehlivě vyzkoušeno sami na sobě) by pak takový systém pokryl spousty zvědavých a podezřívavých otázek. Součástí tohoto procesu by mělo být i to, že hodnocení automaticky jako zpětnou vazbu dostanou všichni žadatelé. Zájemci o dotaci by měli znát před rozhodovacím procesem všechna hodnotící kritéria a po verdiktu vědět i to, proč jejich žádost dopadla tak, jak dopadla. Všichni žadatelé mají právo mít kompletní, pravdivé a včasné info. A to i po ukončení rozdělování.

Současně je potřeba se zamyslet nad nesmyslnou, leč běžně zavedenou praxí s umělým nafukováním rozpočtů jednorázových projektů. K tomu jsou pořadatelé často tlačeni z toho důvodu, aby měli větší šanci získat částku, která překoná reálnou spodní hranici pro zdárné uskutečnění akce. Formát “požádáme o víc, takže když nám dají půlku, bude to akorát” je silně zkreslující hned v několika směrech. Veřejnost a kraj mají pocit, že je akce sama o sobě větší než ve skutečnosti. Normálně by totiž nikdy tak velká nebyla a její nafukování je způsobeno úmyslem žádat o dotaci.

Pořadatelé jsou při jejím poskytnutí rázem pod velkým tlakem při shánění dalších sponzorů, což akci opětovně ohrožuje z druhé strany. Často také existuje velká spousta nákladů, které nejsou v rámci dotace uznatelné. To vše jen kvůli umělému navýšení rozpočtu. Suma sumárum mi z toho vychází, že bychom se měli zamyslet nad zavedením nějaké spodní hranice dotace, kterou by sám pořadatel nahlásil jako dostatečnou pro standardní velikost akce. U nás u Pirátů například při participativním rozpočtování u každého projektu vždy existuje minimální suma, která se nutně musí vybrat, aby byl projekt realizován. Pořadatelé jistě nebudou chtít takovým způsobem vkládat osud akcí do “rukou” dotací, ale upravený princip by fungovat mohl. Myšlenka “dejte mi padesát procent a já si snad druhou půlku někde seženu” se pochopitelně realizuje jinak u projektů za půl milionu a za padesát tisíc.